na Blog.cz

Neviem ako dlho som v tom parku sedel a ani sa mi to veľmi nechcelo zisťovať, no ľudí ktorí sa tadeto tak radi prechádzajú, čoraz viac ubudlo. Bol som tu skoro sám a to mi náladu priveľmi nezdvihlo. Myslel som na Gerarda a všetko čo sa za posledných pár hodín udialo, bolo toho fakt málo a zároveň tak veľa. Neviem či by to niekto nezainteresovaný vôbec pochopil, ani ja som sám seba nechápal. Moje pocity sa miešali dokopy a mal som z toho všetkého guláš. Zrazu som cítil čudný pocit, ako keď vás z diaľky niekto pozoruje. Zdvihol som hlavu a zbadal ho, bol tou poslednou osobou ktorú som čakal a chcel vôbec stretnúť. Nie teraz, bolo to priveľmi čerstvé. Zostal stáť a cez ulicu na mňa pozeral ako oparený. Mal som chuť rozbehnúť sa a vrhnúť sa naňho, ublížiť mu, čokoľvek. Ale to boli iba moje myšlienky, v skutočnosti som nebol schopný pohnúť sa a iba sme na seba zízali ako idioti, ani jeden neuhol pohľadom. V tom jeho som vyčítal zmes protichodných pocitov nenávisť, opovrhnutie a zároveň som mal pocit akoby ma ľutoval. A videl som v ňom aj smútok, hej aj ten, jeho oči boli ako mŕtve. Zrazu akoby si uvedomil čo robí, mykol hlavou a krívajúc sa ponáhľal preč, nechcel mať so mnou nič, nenávidel ma od prvej chvíle ako ma zbadal, vedel som to. A ja som to cítil rovnako. Videl som v ňom akúsi skrytú hrozbu, stelesňoval pre mňa niekoho, kto prišiel aby mi vzal Gerarda. No aj napriek tomu som vyskočil z lavičky a rozbehol sa za ním. Vedel som čo musím urobiť a ak by som sa neodhodlal teraz, tak nikdy. A potom by som to dokonca života ľutoval.

Chvíľu potom čo som sa zvalil na posteľ som začul tresknutie vchodových dverí. Mikey zjavne odišiel, ani sa mu nečudujem. A pravdu povediac, bolo to tak lepšie...pre oboch. Nechcel som ho nenávidieť, nechcel som voči nemu cítiť odpor ale všetka tá zmes pocitov ktorá prechádzala mojim telom sa jednoducho nedala ignorovať. Mal som chuť zvracať, trieskať okolo seba vecami a vrieskať na plné hrdlo aby to všetci počuli. Musí sa to dať nejako vyriešiť...a ja už presne viem ako. Pomaly som vstal a vyšiel z izby. V dome bolo ticho, tak som sa rozbehol k dverám Mikeyho izby. Vytiahol som z pod postele starý kufor a začal doňho hádzať jeho veci. Hádzal som tam všetko čo mi prišlo pod ruku. Pripadalo mi to ako dobrý nápad, riešenie ako sa raz a navždy vyhnúť podobným scénam. Aj keď nad tým tak premýšľam, toto mi Franka asi nevráti. Kufor bol plný, a kým som sa trápil s jeho zatváraním, pekne som sa spotil. Posadil som sa na posteľ a pozoroval takmer prázdnu skriňu a police nad Mikeyho stolom. Necítil som sa o nič lepšie, naopak cítil som sa previnilo že sa chcem zbaviť vlastného brata aby som mohol bez výčitiek ďalej žiť. Potriasol som hlavou a aj napriek pocitu viny som kufor vyniesol von do haly a priložil k nemu aj basu na ktorej Mikey tak rád hrával. Bol v tom vážne dobrý, dokonca sme istý čas uvažovali aj nad založením kapely. Teraz momentálne môžem uvažovať jedine tak nad pomocou psychológa. Budem ho po tom všetkom potrebovať. Pomalým krokom som sa vrátil do svojej izby a ľahol si na posteľ. Vzal som do rúk blok a listoval hŕbou popísaných a pokreslených stránok. Keď som natrafil na čistý list, vzal som do rúk pero a pomalými ťahmi ho viedol po bielom papieri. Nevedel som čo z toho vznikne, proste som iba behal po stránke ako sa mi zachcelo. Po chvíli som prekvapením vydýchol, z hárku sa na mňa usmievala Frankova tvár. Jeho oči žiarili a ústa mal roztiahnuté do šťastného úsmevu, ten som na ňom videl naposledy včera, keď ešte nevedel čo sa medzi nami stane ráno. "Vráť sa." Zašepkal som potichu a prešiel prstami po drsnom papieri. Stále sa mňa len usmieval, zdrapol som papier a pokrčil list na malú papierovú guľu. Skončila na zemi ako mnoho ďalších predtým. Lenže s touto som odhodil aj svoje srdce. Nechcem bez Franka byť, nedokážem to. Zase revem, ako malé patetické decko. Odhodil som skicár a vbehol do kúpeľne kde sa povaľovalo plno kozmetiky, sprchových gélov a neviem čoho ešte. Napriahol som sa a šmahom som to všetko pozhadzoval na zem. Kde to môže byť? Kam to ten malý idiot schoval? Behal som po tej malej miestnosti ako šialený a nazeral do každej skrinky. Zakaždým som z nej všetko vyhádzal a keď som v nej nenašiel to čo som hľadal, vykríkol som a poriadne kopol do steny. Ostávala posledná, modlil som sa aby som v nej našiel to čo som hľadal. Trasúcimi prstami som otvoril drevené lakované dvierka a moju tvár skrivil diabolský úsmev.

Pozerali sme na seba ako dvaja rivali, chystajúci skočiť si do vlasov, no ani jeden z nás sa nepohol zo svojho miesta. Čakal som že uhne pohľadom, no stále na mňa pozeral akoby si nepamätal nič z toho čo sa udialo. Je mi ho úprimne ľúto, a Gerarda takisto. Mal som slzy na krajíčku, no pred ním som plakať nechcel. Rýchlo som sa obrátil a ponáhľal sa odtiaľ preč. Načo si sypať soľ do rany? Nie je mi to treba. V hlave mi dunelo ako po prehýrenej noci a pred očami sami robili tmavé fľaky. "Frank, počkaj!" začul som za sebou nieči hlas, neobzrel som sa, myslel som že sa mi to iba zdalo. Ďalší následok nedávnych udalostí. Že je to naozaj som zistil až keď sa môjho pleca dotkla niekoho ruka. Obrátil som sa a pozrel mu do tváre. Tušil som to. Bol to Gerardov brat. "Čo odo mňa chceš?" zasyčal som a pokračoval v ceste.

"Porozprávať sa."

"Áno? A o čom?" vyštekol som pobavene. Mal som pocit že čokoľvek mi povie, budem sa na tom iba hystericky smiať.

"Tak už konečne stoj, pre boha!" zdrapil ma za rameno a obrátil k sebe. Zasyčal som od bolesti a prehltol nadávku čo sa mi drala na jazyk.

"Čo chceš?" zreval som prskajúc sliny ako divá šelma.

"Ide o Gerarda...on.."

"Tak o tom už nechcem počuť nič...o vás oboch." Zašepkal som polohlasne a obrátil sa že odídem. Keď jeho ruka opäť spočinula na mojom ramene, myslel som že mu jednu vrazím.

"Ty to nechápeš, to nie je tak ako to vyzeralo." Táto veta mi je taká známa. Neznášam ju...hovoria ju v každom romantickom filme a jej význam je nechutne pokrytecký. No aj napriek tomu som si založil ruky na prsiach a s nedôverčivým výrazom počúval čo mi hovorí. Čím viac sa dostával k jadru veci, tým viac sa mi vyjasnievalo a zároveň som bol úplne v koncoch.

Keď skončil, smutne som sklopil hlavu a nadával si do totálnych hlupákov.

"Frank, neznášam ťa od prvej chvíle ako si prekročil prah nášho domu, priznávam, ale Gerard ťa miluje. Potrebuje ťa. Keď si odišiel úplne sa zosypal a ja som vedel že akokoľvek sa budem snažiť, nemám šancu nahradiť tvoje miesto." Pri zmienke ako ma neznáša som sa rozosmial.

"Tiež ho asi milujem...viem že je to dosť čudné povedať to takto skoro, poznáme sa ledva dva dni, ale od prvej chvíle som vedel že on je ten chalan na ktorého som tak dlho čakal. Vďaka Mikey že si mi konečne otvoril oči." Iba prikývol a pokúsil sa o úsmev.

..........

Trvalo iba pár minúť kým sme sa dostali späť k ich domu. Vbehli sme dnu a ja som sa tešil na Gerardov výraz v tvári, keď ma zbadá. Ticho ma neprekvapilo, Mikey ma vopred upozornil že bude asi zavretý vo svojej izbe a kresliť morbídne obrázky.

"Gerard?" máš návštevu!" zakričal Mikey a prešiel celé prízemie. Nikto sa neozýval. Zrazu sme z poschodia začuli ako niečo ťažké dopadlo na dlážku a potom len ticho. Všetka krv sa mi v momente nahrnula do hlavy a aj napriek vystrelujúcej bolesti do ľavej končatiny som vybehol na poschodie a utekal k dverám Gerardovej izby. Dvere boli dokorán, no bola prázdna.

"Gerard!" vykríkol som hystericky a snažil som sa, zadržať slzy. Mikey bol v tvári bledý ako stena a mlčky ukázal prstom ponad zábradlie až dole do haly. V tej rýchlosti sme si ani nevšimli že tam o stenu stál opretý veľký kufor a gitara. Potom uprel zrak na dvere svojej izby a preglgol. Bola to posledná miestnosť ktorú sme neprezreli. Vrazil som dnu a cez dvere do kúpeľne som zbadal Gerarda, ako leží na zemi.

"Gerard! Nie!" rýchlo som sa rozbehol k nemu a hodil sa na kolená. Je to všetko moja vina, kurva, keby som len nebol taký zaslepený idiot! Po tvári sa mi liali slané slzy a vzlykal som ako malé decko.

"Frankie?" nadvihol hlavu a pozrel na mňa pomedzi čierne vlasy. "Čo-čo tu robíš?" vykoktal pridusene a zotrel si z tváre slzy, čim si ešte viac rozmazal linku na oči. Padol mi zrak na krabičku liekov ležiacu pri Gerardových nohách a balíček žiletiek ktorý držal v ruke.

"Nebral si nič z tých práškov však?" vykríkol som a zatriasol ním. Iba pokrútil hlavou a ja som ho objal. "Nedokázal som to...som slaboch..." vzlykal do môjho ramena a hojdal sa zo strany na stranu.

"Vďaka bohu že si to nespravil, milujem ťa." Zašepkal som mu a chytil mu tvár do dlaní. Prekvapene vydýchol a konečne som spravil to, po čom som túžil najviac. Pobozkal som ho.

"Ale ako to že si tu?" odtiahol sa po chvíli a zmätene na mňa pozrel.

"Poďakuj Mikeymu." Usmial som sa a obrátil hlavu smerom k jeho bratovi, ktorý nerozhodne postával na prahu kúpeľne. Gerard obtočil hlavu tým smerom a ich oči sa stretli. Aj bez slov Mikey vedel že všetko čo doteraz spravil, mu Gee odpustil. Po chvíli ticha sa so spokojným úsmevom pomaly vytratil a nechal nás osamote. Znovu som Geeho pobozkal a potom ho opatrne položil na dlážku.

"Milujem ťa." Zašepkal som ticho a pritisol sa k nemu čo najbližšie to šlo.

"Aj ja teba." usmial sa cez slzy a vrazil mi jazyk až do krku. V tú noc som dúfal že má Mikey po ruke nejaké štuple do uší, lebo potichu sme teda neboli.

THE END CH71 ♥

Berty před chvíli odešel a v hlavě mi nechal hodně věcí k přemýšlení. Nemohl jsem přestat myslet na tu větu. Zabijeme ho...
Sice mi ubližuje, ale já ho mám pořád rád. Jako bratra...
Složil jsem hlavu bezmocně do dlaní. Všechno se mi vymklo z rukou. Začalo to vraždou Mary, přes homosexuální lásku k Bertovi až po sex s Mikeym. Stejné pohlaví mi vlastně přineslo úplně nejvíc bolesti. Vím, že teď se budu muset rozhodnout. Mohl bych si vybrat Berta, jenže mezi námi stojí Mikey. Nebo se rozhodnout pro Mikeyho a nechat se po zbytek života zneužívat. Sakra! Vždyť to je naprostá hloupost! Nemůžu se vzepřít Mikeymu a ani ho nemůžu zabít! Miluju ho a nenávidím! Život nebo smrt...
V zámku zarachotily klíče. Och, bože, ne!
Uslyšel jsem kroky a vzápětí uviděl ve dveřích hlavu svého bratra. Ten mi tady ještě chyběl...

"Ahoj, Gee!" pozdravil mě zvesela a naklonil se ke mě pro polibek na přivítanou.

Uhnul jsem. Musím si s ním o tom promluvit, takhle už se žít nedá...

"Mikey, já...Musím s tebou mluvit." snažil jsem se, aby moc nevycítil, že se bojím, ale třesoucí se hlas mě stejně prozradil.

"Klidně mluv." vybídl mě.

Fajn, ale jak mu to říct? Co mu vlastně hodlám sdělit? Podívej se Mikey, já mám Berta a už s tebou nechci nic mít. Chtěl bych ale, aby jsme zase byli skvělí bratři jako dřív. Blbost! Zabil by mě!

"No, vlastně...Moc jsem se na tebe těšil." řekl jsem zlomeně.

Kruci, proč musím být takový srab?!
Přitáhl si mě k sobě a zacpal mi pusu polibkem. Víčka jsem křečovitě tiskl k sobě. Asi to tak musí být, prolétlo mi hlavou.

Ucítil jsem jeho jazyk, jak proniká do mých úst. Užiju si to. Jenom jednou. Prostě se oddám touze a budu si představovat, že se miluju s Bertem.
Ovinul jsem paže kolem jeho zad a jemu z úst vyšel přidušený sten. Bylo to vůbec poprvé, co jsem začal spolupracovat a činit mu tak rožkoš. Zkusím být takový jako on. Půjdu si tvrdě za svým cílem, dokud ho nedosáhnu.
Povytáhl jsem mu lem u košile a spatřil kousek jeho porcelánové kůže na třísle. Třeba to nebude zase tak špatný, Mikey je přece taky chlap...
Přestal mě líbat a nevěřícně zíral na moji ruku. Lehl si na zem a nic dalšího nedělal. Čekal, co se bude dít dál. Teď teprve uvidíš, čeho jsem schopný, bráško...
Chtěl jsem ho dokonale vzrušit, tak jsem se naklonil a zuby utrhl první knoflík jeho košile, ale jeho těla jsem se ani nedotkl. Vydechl a já pokračoval, dokud jeho košile nebyla úplně rozepnutá. Jo, tohle přece zvládnu...
Přejel jsem mu bříšky prstů po levé bradavce a Mikey lehce ucukl. Naklonil jsem se nad něj a ten samý pohyb jsem zopakoval svým jazykem. Odměnou mi byl Mikeyho povzdech. Věděl jsem, že tohle moc dlouho nevydrží, ale chtěl jsem ho trochu potrápit. Jak on to dělal mě...
Sjel jsem rukou k přesce jeho pásku a stále ho hypnotizoval pohledem. V očekávání si zkousl spodní ret. Pohotově jsem odepl pásek, sundal mu kalhoty. Jeho vzrušení bylo víc než vyditelné. Teď, nebo nikdy...
Rychle jsem se naklonil a pohltil jeho erekci svými rty. Slabě vykřikl a zatnul nehty do koberce. Odváděl jsem svoji práci a sem tam zapojil do hry i zuby. Stále jsem měnil tempo - od mučivého až po to nejrychlejší. Mikey zoufale přirážel boky k mým ústům dokud se neudělal. Ten moment jsem očekával a pohotově jsem odvrátil hlavu. Oči jsem držel křečovitě zavřené, jen abych neviděl jeho tělo zmítající se v orgasmu. Jak jsem jenom mohl...
Jemu to ale nejspíš nestačilo, protože jakmile se vzpamatoval, popadl mě za tričko a přemístil mě pod sebe. Zklonil hlavu a přejel mi zuby od krku až po hrudník. Přinutil mě tím zastnénat. Nezvládnu to...

"Dneska jsi byl vážně skvělej." zašeptal před tím než mě přetočil na záda a bez dalších okolků do mě pronikl.

Zatnul jsem ruce v pěst a zadržel dech. Už jsem byl zvyklý, ale začátky nebývaly zrovna příjemné. Mikey na chvíli přestal, abych se mohl přizpůsobit a pak začal přirážet. Po tváři mi stekla opuštěná slza. Bože, nenávidím se...
Mikey pořád zvyšoval tempo, proto si nevšiml, že se najednou ve dveřích objevil Bert.
Můj bože! Tohle je snad zlý sen!
Bert stál na jednom místě jako přikovaný a neveřícně hleděl na naše spojená těla. Bylo mi do pláče. V tom Mikey otevřel oči a nezvaného hosta spatřil. Jakobi to čekal - párkrát rychle přirazil a bylo po všem. Proč toho nemohl nechat hned?!
S vítězoslavným pohledem se oblékal a já dělal to samé.

"Jak?" řekl přiškreným hlasem Bert.

Bylo mi ho hrozně líto a sám bych nejradši ani neviděl.

"Já myslel, že to víš." odpověděl mu na to Mikey.

Bert se rázem vzpchopil: "Vím akorát, že šukáš vlastního bratra! Gee tuhle věc dobrovolně nedělá!" rozkřičel se na něj.

Kdybys tak věděl, Berty. Zradil jsem tě...

"Vážně? Právě před chvílí mi Gerard úžasně vykouřil." zasmál se.

To už bylo na Berta moc. Vrhl se na mého bratra a prudce ho uděřil do obličeje. Vzpomněl jsem si, jak se u mě tenkrát poprali, když tu byl Berty po dlouhé době poprvé.

"Proboha! Nechte se bejt! Rvačkou se nic nevyřeší." zakřičel jsem na ně, když mu Mikey ránu oplatil.

"Zabiju tě, ty parchante!" ztrácel nervy Bert a shodil Mikeyho na stůl.

Ten se tvrdě uhodil do hlavy a zpadl na zem. Bert k němu přiběhl a popadl ho za límec: "Vztávej, hajzle!" lomcoval s ním.

Jenže Mikey bez hnutí ležel dál. Zdálo se, že i Bertovi došla celá ta věc až teď. Oba jsme zůstali nevěřícně hledět na Mikeyho bezvládné tělo.

"Bože! Můj bože! On, on...Je mrtvý!" držel jsem se za hlavu.

To přece nemůže být pravda! Spíš než realitě se to podobá nějakému lacinému seriálu! Vzal jsem jeho hlavu do dlaní. Na rukách mi zůstala krev, která se zvolna rozlévala po koberci.

"Nestůj tam jen tak a zavolej sanitku!" obrátil jsem se na Berta, který stál opodál.

Bez zaváhání vylovil z kapsy mobil a histerickým hlasem diktoval adresu mého domu někomu na druhém drátě.

"Mikey, on tě zabil." šeptal jsem k jeho mrtvole a hladil jeho tváře.

Byl tak bez života...

------

Když přijela sanitka, dala se konstatoval už jenom smrt. Bert se ke všemu přiznal a odvezli ho proto na policii. Půjde před soud, kde ho potom pošlou do vězení. Ještě se neví, na jak dlouho, ale pár let to bude určitě.
A já? Za jeden jediný rok jsem ztratil všechno, na čem mi záleželo. Poprvé manželku, pak svého jediného bratra a nakonec i Berta. Všem klukům bylo jasné, že kapela se už dohromady nikdy nedá, protože nám chyběl člen a mě zase vůle něco nového tvořit. Všechno se rozpadlo jako mávnutím kouzelného proutku. Celý můj život ležel někde hluboko v troskách. Rozpomínal jsem se na všechny krásné okamžiky s Mikeym. Na to, jak jsme byli malí a hráli si, nebo potom, když jsme založili skupinu. I ten poslední společný moment jsem si vybavil. Byli jsme si nejblíž, jak jen si dva lidé můžou být. Naposled, co jsem s ním doopravdy byl, jsme se milovali. A tak si říkám, nedala se ta chvíle využít nějak jinak? Neopromarnil jsem až přespříliž svůj život? Jedno vím jistě, Mikey už nebude ten, kdo mi na tyhle otázky odpoví. Všechno začalo a zkončilo smrtí...

THE END

"Gee!" slyšel jsem z dálky.
Byl jsem naprosto zabraný do svých myšlenek a neobtěžoval jsem se vnímat ani ten nejmenší podnět z okolí. Dokonce, ani Berta ne. On byl vlastně spolu s tou podivnou bratrskou láskou, kterou jsem neobětoval to, co mi leželo v hlavě nejvíc.

Pohladil mě po rameni a znovu se snažil dovolat mé pozornosti.

Popravdě jsem se dostal do bodu, kdy mě nic nezajímalo. Celé dny jsem chodil po bytě a vůbec se nesnažil něco dělat. Nějak k tomu nebyla potřeba. Vlastně jsem jen čekal na příchod svého bratra. Ne, netěšil jsem se na něj, ale jeho návštěvy byly teď součástí mého života. Chodil ke mě každý den a vymáhal si sex. Bert přišel jenom jednou za týden. Jindy by se mi po něm stýskalo hned další den, ale právě teď mi ho měl nahradit Mikey. On si myslel, že jeho přítomnost mi k životu postačí, ale jenom já věděl, že Mikey je malá útěcha za Berta. Trpěl jsem s každým jeho příchodem. Bylo mi zle ze sebe samotného a z Mikeyho snad ještě víc. Pokud by to tedy ještě vůbec šlo. Sobě jsem se hnusil při každém chtivém doteku, který byl určen pro Mikeyho. Nenáviděl jsem se za přerývavé vzdychání, když jsem spěl k vyvrcholení. Jenže tohle se nedalo ovládat. Šlo čistě o moji lidskou potřebu. Neuměl jsem poručit vlastnímu mozku, ať si Mikeyho těla nevšímá. Pokaždé jsem se snažil, ale když moje pokusy ztroskotaly, ztratil jsem víru na lepší zítřek. Už jsem se nebránil a vždycky se mu podvolil. Ale taky to bylo z části pro rány a facky, které jsem od něj nechtěl utržit. Vnější bolest mi byla ukradená, protože ta stejně vždycky brzy odezní, hůř jsem se cítil uvnitř. Bodala mě myšlenka, že všechny tyhle doteky měly patřit Bertovi. Dřív jsem po něm tak moc toužil, ale dneska se všechny touhy rozplynuly jako ranní mlha. Jak bych na něj po tom všem mohl jenom sáhnout?! Byl to nesmysl, ale věřil jsem, že moje doteky by na něj mohly zanechat špínu všech nocí, ve kterých jsem se miloval se svým bratrem.

Bert vstal a postavil se. Přimnělo mě to, podívat se jeho směrem.

"Pamatuješ si, jak jsi mi říkal, že mě miluješ?" zahleděl se mi do očí.

Nechtěl jsem mu ubližovat.

"Ano. Pořád tě miluju." při posledních slovech jsem se mu nedíval do očí.

"Vidíš, ani sám tomu už nevěříš! Něco ti povím! Dva zamilovaní se k sobě takhle nechovají! Jsi jako skála, neřekneš mi, jestli tě něco trápí! Poslední dny vedle sebe sedíme, jako dva úplně cizí lidé! Prostě něco schází! Ale já nevím, co to je!"

Nakonci se mu zlomil hlas. Zklopil hlavu, abych neviděl lesknoucí se slzy v jeho očích. Co jsem to provedl?! Rozbil jsem naši lásku a to všechno jenom kvůli mě! Proč jsem se mu v tom nebránil?! Určitě by to nějak šlo! Vrátil bych čas a všechno by bylo jinak...
"Gee, sakra," chytil mě za ramena a třásl se mnou jako s hadrovou panenkou "řekni mi to! Co se děje?"

Díval jsem se mu do uslzeného obličeje. Nemůžu mu to říct. Vůbec nic bych tím neovlivnil, právě naopak! Viděl by, jaký doopravdy jsem. Odporná zrůda, co se nechá šukat svojí vlastní krví!
Po tváři mi začaly stékat slzy. Bert je z mé tváře ihned začal utírat hřbetem ruky. Pak mě pevně obejmul a naplno se rozplakal.

"Kurva!" křičel a bušil mi pěstmi do hrudníku.

V tu chvíle se ve mě protrhla jakási hráz.
"Je to kvůli Mikeymu." zašeptal jsem.

Bert mě přestal bít a s otazníkem v očích na mě pohlédl.
"Spím s ním." řekl jsem ještě tišeji než před tím.

"Jak spíš?" třásl se mu hlas.

"Šukáme spolu," Bert si zděšeně sedl na pohovku a já pokračoval "ale já to nechci! To on... Řekl mi, že mě miluje, pak mě omráčil a svázal. A potom..." nemohl jsem pokračovat.

Stačil jediný pohled na Berta a bylo mi ještě hůř. Jeho zrak směřoval někam mimo mě.
Proč něco neřekne?! Bylo by stokrát lepší, kdyby mě zahrnul opovržlivými nadávkami, než aby mlčel! Ticho na mě útočilo ze všech stran a Bert se ani nepohnul.

Klekl jsem si k němu a chytil ho za ruce: "To je jediný důvod, proč si tě nevšímám! Nechci udělat špinavého ještě tebe. Sám jsem zrůda a nezasloužím si tě..." plakal jsem do vět.

Berty se najendou probral ze vé ztrnulosti: "Ne, to Mikey je zrůda! Jak může vůbec něco takového udělat?! Proboha, vždyť jste přece bratři!"

Odstrčil mě a já překvapeně sledoval, jak začal chodit po místnosti.
"Takhle to nenecháme! Musíme něco udělat..." mumlal si pro sebe.

Absolutně jsem nechápal náhlou změnu jeho nálady. Pořád přecházel z jednoho koutu do druhého a vypadal, že přemýšlí. Docela mě to znervózňovalo.

"Berty, prosím..." zašeptal jsem s bolestí v hlase.

Jediné, co bych chtěl by bylo, aby se to s Mikeym vůbec nestalo. Kdyby se tak všechno vrátilo do starých kolejí.
Najednou se Bert zastavil a pohlédl na mě. V očích se mu zajiskřilo.

"Zabijeme ho." vydechl s odhodláním.

"Cože?!" vykřikl jsem.
Jak ho vůbec taková blbost mohla napadnout?! Zabít vlastního bratra! Nikdy bych nemohl zabít člověka, natož pak svoji krev!

"Prostě ho zabijeme! Jinak ti nikdy nedá pokoj." oči měl rozšířené.

"Ty ses snad zbláznil! Vždyť bysme byli vrazi!" začal jsem propadat hysterii.

Bert mě vůbec neposlouchal a vedl si pořád svou:
"Ty seženeš všechno potřebný a já sestavím plán. Bude to dokonalá vražda, nikdo se nic nedozví..."

Pořád jsem nechápal, jak chce tohle udělat! Byl jako pomatený a mluvil jakoby mimo mě. Tohle nikdy neudělám...

Frankie sedel v hotelovej izbe. Sedel na chladnej dláške v nepohodlnej hotelovej izbe. Bol natlačený v kúte vedľa postele. Ledva sa tam zmestil. V izbe sa svietilo. ,, Kurva, prečo musí svietiť to zasraté svetlo?" pomyslel si v duchu. Ale nemal chuť postaviť sa a zhasiť svetlo. Pichalo ho do očí, do uplakaných očí.ale bolo mu to jedno. Naschvál si sadol do najvzdialenejšieho kúta izby, chcel sa skryť medzi tými studenými stenami, tak isto ako chcel potlačiť svoj strach a úzkosť . Bola mu totálna zima, ale bolo mu to jedno. Úvaha , že by snáď ochorel ho skôr tešila . Možno by si ho vtedy aj niekto všimol... Ešte tesnejšie si rukami objal kolená. Ticho plakal. Slzy mu tiekli po tvári. Boli horúce a keď sa dostali k perám, cítil ich slanú chuť. Poťahoval nosom. Potreboval vreckovku, ale mal to na háku a ďalej posmrkoval.

Vôbec netušil, čo spraví. Kúsok od neho bol kovový radiátor s oceľovými rebrami. Uvažoval, že si oň otrieska hlavu. Bolesť je oslobodzujúca. Možno aj bude mať otras mozgu a omdlie. ,,Ale nie, na to by som nemal," pomyslel si : ,,som prílišný zbabelec..." Alebo ešte prichádzalo do úvahy, že sa opije na mol alebo si zapáli cigaretu. Ale myšlienka, že by by musel vstať a ísť zháňať chľast ho ubíjala. A cigarety mu došli. Ešte zvažoval, že si zapne MP3, aspoň by sa odreagoval, ale fest ho bolela hlava. Bolo akurát po koncerte. Všetci spali. Len on nemohol. Vždy, keď bol na tom psychicky zle nemohol spať. Mal planú hlavu otázok a deštrukčných myšlienok, ktoré mu bránili spať. A keby sa mu aj podarilo zaspať, desili by ho nočné mory o tom ako nič nestíha, nezvláda, ako nikoho nenávidí, akú má na niekoho zlobu.

Sám o sebe si bol celkom istý, že je v riti. Uvedomoval si všetky svoje chyby. Svoju citlivosť a ťažko udržatelnú psychickú rovnováhu. Ale nebol takýto vždy... Kedysi býval ten vtipný týpek, čo vymýšla somariny a všetkých rozosmieva. Ale už nie, už ani nebude.... Na líci pocítil novú teplú slzu. Všetko ho sralo. Celý tento retardovaná vyčerpávajúci život. Nemal vela dôvodov na to byť smutný, ale bol totálne nešťastný a smutný a mimo. Prichádzalo to k nemu vo vlnách. Keď o tom s niekým hovoril, tvrdili, že je to začiatok depresie a že by mal ísť k psychológovi. Ale on fakt nechápal o čom by sa s dajakým psycháčom bavil. Nemal chuť sa bavit s nikým, nieto ešte s dákym neznámim človekom.

Dnes dostal takú ranu, že si myslel, že sa hneď na mieste zloží. Vravel Mickiemu , aký má problém a on mu povedal, že by mal ísť k psychológovi. Chápete? Čakali by ste od kamoša, že vám povie, že sa to spraví, že vás obime a pozve vás niekde na pivko, aby ste si o tom pokecali. A on vám povie, že by ste mali ísť k psychológovi. Veľmi milé. A zase sa cítil úplne opustený. Jeho priateľka bola kdesi veľmi veľmi ďaleko, ale čo bolo horšie mal pocit, že teraz by mu ani ona nepomohla. ,,Teraz mi už nepomôže nikto..." pomyslel si. Niekto zaklopal. Nemienil sa ozvať. ,,Frankie? Si tu?" ozval sa hlas, Gerardov hlas. Zaklopal znovu. ,,Čo tu, dopekla chce? Už by mal dávno spať." pomyslel si. Už bolo okolo pol jednej. Ale Gee neodišiel a zaklopal ešte raz. Potom sa snažil otvoriť dvere. Neboli zamknuté. ,,A kurva ...do riti prečo som nezamkol tie sprosté dvere?" zanadával si v duchu Frankie. Gee vstúpil do izby. Najskôr si Frankieho ani nevšimol. ,, Frankie?'' Až potom ho uvidel, skoro ho nebolo vidno spoza postele. Frankie zatial sústavne nadával, prečo nezamkol tie posraté dvere a uvažoval ako Gerardovi vysvetlí, čo robí. Ale len chvílu, potom mu to už bolo totálne jedno. Gee na ňho len zízal, ostal stáť na mieste a nič nevravel. Len po ňom kukal. Frankie sa bál, že chytí nejaký sentamnetálny hysák a bude sa ho snažiť rozosmiať za každú cenu. Ale Gee tam len tak stál. Frankie sa na nho ani nepozrel. Potom spravila Gee zo dva kroky a sadol si na zem, asi 2m oproti Frankiemu a oprel sa chrbtom o opačnú stenu. Frankie zdvihol zrak od zeme pri svojich nohách a kukol na Geeho. Ten sedel oproti nemu na zemi. Jeho oči sa začali lesknúť. Nemohol inak. Frankie si uvedomil, že Gee plače kôli nemu, prišlo mu to hrozne ľúto a zase ucítil na tvári nové slzy. Musel vyzerať vážne biedne. Oči ho už štípali od slz a musel ich mať riadne spuchnuté. Vlasy mu padali do tváre , ale bolo mu to jedno. Bol to fakt rozdiel od pôvodného Frankieho, ktorý na vás hľadel s úsmevom a psími očami. Gee na ňho hľadel: ,,Vieš napadlo ma, či by sme sa šli niečoho napiť alebo tak, hotelový bar je ešte otvorený." Frankie na ňho hľadel bez štipky záujmu. V tomto stave by isto šiel do dákeho posratého baru. Ale na druhe strane to bolo od Geeho fajn gesto. ,,On je strašne v pohode chalan, a bol by aj šťastný, len problém je vo mne. Furt ma musí zachraňovať. Keby som sa zabil, mal by o starosť menej." A boli to dalšie slzy a vzlyk. No to sa už Gee nemohol kukať. Vstal a šiel bližšie k Frankiemu. Frankie sa nepozeral na ňho, len na jeho čierne tenisky, ktoré sa k nemu blížili. Sadol si tesne pred neho. Keď ho videl takto z blízka, Frankieho orieškové oči, teraz spuchnuté plačom, tiež sa mu vykotúľala slza. Nevedel, čo má robiť, Vôbec. Bál sa ho dotknúť. Nevedel, čo povedať. Vôbec netušil, čo sa má v takýchto situáciách robiť. Otázka: ,,Ako sa cítiš?'' by bola dosť od veci. Frankie sa mu vyhýbal pohľadom, akoby kukal cez Geeho kdesi na podlahu. Očakávať od neho, že by niečo povedal bolo prinajmenšom prehnané. Gee sa pomaly začal strácať, skoro sa aj on zrútil. Ale niečo ho napadlo. Zdvihol sa dosť narýchlo: ,, O chvíľu prídem...'' a skoro behom vyrazil z izby. Frankie osamel, opäť počul len to retardované ticho. Nebol nijako výnimočne nadšený Geeho prítomnosťou, ale bolo to aj tak o moc lepšie ako byť sám. Keď aj nič nehovoril, bolo fajn , že bol s niekým. Trošku zafňukal. Gee sa po minúte nevrátil. Aj keď Frankiemu tá minúta trvala najmenej štvrť hodinu. Keď ste smutný, čas sa vám sype strašne pomaly. Ale Gee nakoniec prišiel. Znova si sadol pred Frankieho, ale o čosi bližšie. Mal lesklé oči, ale usmieval sa. Frankiemu do smiechu ale vážne nebolo. Ale Gee sa predsa len usmial a vytiahol spoza chrbta vrecúško gumených medvedíkov HARRIBO. Frankie sa v duchu usmial, ale nedal to najavo, nedokázal to, ešte nie.

Gee sedel oproti nemu v tureckom sede a narýchlo otvoril cukríky. Vzal jedného medvedíka do ruky a hodil si ho do úst. Potom vzal ďalšieho a dal ho Frankiemu pred ústa. Ten na ňho kukal cez ofinu, čo mu padala do tváre, ale stále nereagoval. Gee si medvedíka trochu smutne hodil do úst. Potom vybral dalšieho a zjedol ho a dalsieho ponúkol Frankiemu. Ten jemne, akože len tak mimochodom, pootvoril ústa. Gee sa naklonil viac dopredu a dal mu medvedíka do pusy. Frankie mu oblizol prst. Gee privrel oči a usmieval sa. Potom si znovu dal medvedíka a ďalšieho dal Frankiemu, ktorý mu vždy jemne oblizol prst. Frankie postupne prestával plakať. Usmieval sa. Keď to Gee videl, že už sa usmieva, prestal ho kŕmiť medvedíkmi. Takže Frankie si musel sadnúť inak, aby na cukríky dočiahol. Začal si brať sám z balíčka. Najskôr im ukúsol hlavu a potom telo, ale po chvíli ho to prestalo baviť, hlavne ked videl, že Gee je schopný, kým on ich hryzie, všetkých medveďov zežrať. Tak si ich len normálne hádzal do úst. Bolo fakt skvelé. To už sa obaja smiali. Za chvílu boli všetky zjedené. Gee sa usmieval. Vzal Frankieho za ruku: ,,Trápi ťa niečo, baby?'' Frankie neodpovedal. Znova sa pozrel na dlážku. Gee si k nemu čupol a objal ho. Frankie ho pevne držal. Gee cítil na svojich vlasoch Frankieho slzy. ,,To bude zase dobré, uvidíš..." šepkal mu Gee do uška. Frankie ešte chvíľu plakal, aler potom zašepkal ešte stále trasúcim sa hlasom: ,,Nebojím sa, lebo si tu so mnou." Chvílu ešte sedeli v objatí. Potom Gee povolil. ,,Čo by si povedal, keby sme si trochu schrupli? Spánok pomáha... vlastne na všetko." Frankie pritakal. Gee sa zdvihol ako prvý a pomohol Frankiemu na nohy. Gee zhasol velké svetlo a zapálil lampu na nočnom stolčeku. Frankie sa šiel prezliecť do kúpeľne a umyť si zuby. Gee zatiaľ sedel na posteli. Frankie si ľahol a Gee ho prikryl. Potom si ľahol vedľa neho. Ale nie pod perinu, lebo bol ešte oblečený. Jednou rukou držal Frankieho za ruku a druhou sa mu jemne hral s vlasmi. Frankiemu bolo celkom fajn. Určite lepšie ako pred pol hodinou, Nevidíte veci také čierne, keď ste s niekým. Či už je to kamoš, priateľ, priateľka, mama, oco, brat, sestra, profák. Ktokoľvek. Vážne hocikto, hocikto, kto vás chce chápať. Ešte chvíľu uvažoval nad tým, akou zmenou prešiel a ako normálne začínal mať chuť žiť. Držal Geeho za ruku a to bola jeho istota. Úžasná istota, že nie je sám. Za chvíľu zaspal, od vyčerpania z psychických stresov. Ale sny mal kladné. Posledná vec, čo cítil, bola Geeho ruka na jeho vlasoch. Gee pokojne ležal vedľa neho. Usmieval sa, počul akoby Frankie niečo šomral zo sna a potom už len počul ako odfukuje. Dal mu pusu na čelo. Vstal z postele. Ešte na ňho chvíľu kukal, potom sa potichučky pobral do svojej izby...

//<![CDATA[ //]]>

Pomalu jsem se probouzel. Ještě ze zavřenýma očima jsem se převalil a narazil na něco tvrdého. S námahou jsem otevřel oči a vyjeveně zamrkal. Vedle mě ležel nějaký muž. Jako první mě napadlo, že je to Bert, ale to jsem vzápětí vyloučil, protože ten někdo měl kratší a světlejší vlasy. Bohužel ke mě ležel zády, tak jsem mu neviděl do obličeje. Proboha, s kým jsem to v noci byl?! Nedalo se nic dělat. Musel jsem dotyčného lehce chytit za rameno a otočit ho proti sobě. Zděšeně jsem zíral na spící obličej mého bratra. Rychle jsem ho zase pustil a utíkal do koupelny, kde jsem se následně zamknul. Má paměť už zase naplno pracovala. Vyspal jsem se s Mikeym! Ne, ne, není to moje chyba! To on mě přivázal k tý posteli a mučil. Ostatně ten řezanec na třísle to jen potvrzoval. Sakra Gerarde! Ale to nemění nic na faktu, že ses mu potom stejně podvolil! Ještě si žadonil, aby tě odvázal! Je mi jednatřicet! Měl bych se usadit a ne šukat se svým bratrem!
Bylo mi do pláče. Ještě ke všemu jsem se bál, že se Mikey vzbudí a já se znovu neovládnu. Musím něco vymyslet. Ale co?! Vedle v pokoji mám sice spícího, ale o to víc nadrženýho bráchu, který mě miluje! Všechny schopné nápady se mi nějak vykouřily z hlavy. Ke všemu jsem ještě jasně rozpoznal, že už se Mikey vedle v ložnici probouzí. Po chvíli, kdy jsem skoro nedýchal, aby mě nenašel, se ozvaly kroky směrem ke koupelně. To byl taky nápad se zavřít na první místo, kam po probuzení zamíří každý normální člověk. Ale bědování nad mým ubohým nápadem bylo už momentálně velmi málo platné.

"Gee? Jsi tam?" ozval se jeho hlas a následné zaklepání.

Zbaběle jsem se natlačil na dveře a ani nedutal.

Po chvíli zabral za kliku. Teď už mu muselo být jasné, že jsem opravdu v koupelně.

"Ty se přede mnou snad schováváš?" uslyšel jsem jeho hlas přímo u dveří. Dělila mě od něho pouze chabá bariéra.

Přesto jsem stále nic neříkal. Nejspíš mi to bude k ničemu, protože pak stejně budu muset vylézt, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

Uslyšel jsem jeho povzdech: "Dobře, jdu se nasnídat."

Sesunul jsem se na zem s myšlenkou, že tu chci zůstat nejméně další století...

---------

Po asi dvou hodinách jsem otočil klíčem v zámku a pomalu otevřel. V duchu jsem si namlouval, že už Mikeyho přestalo čekání bavit a odešel, ale zdravý rozum mi napovídal, že se z toho tak snadno nevyvleču. Po včerejší noci jsem ale spíš pochybal, jestli mi vůbec ještě nějaký rozum zůstal. Nejvtipnější na tom všem bylo, že jsem byl ještě stále nahý. Ve skříni jsem našel nějaké oblečení a ani jsem nezabýval nějakým upravováním zevnějšku. A to jsem byl takovou dobu v koupelně. S bušícím srdcem jsem vešel do kuchyně, kde samozřejmě seděl Mikey.

"No konečně! Trvalo ti to." ušklíbl se lehkovážně.

Jak si potom všem ze mě může dělat legraci?!

"Já nevím, co se se mnou včera dělo, ale-" nenechal mě domluvit.

"Nic mi neříkej. Vím, že je to pro tebe změna, ale časem se zvykneš." přišel až ke mě a zadíval se mi do očí.

"Mikey! Jak tohle můžeš říct?! Jsme bratři! Nemůžeš po mě chtít, abych s tebou spal a měl přitom naprosto klidné svědomí!"

Jeho výraz se s každým mým slovem měnil ve stále nenávistnější. Uvědomil jsem si, že jsem to nejspíš přehnal. Už včera mě dokázal omráčit a svázat. Je to sice můj mladší bratr, ale síla mu očividně nechybí. V půlce věty jsem vyděšeně zmkl.

Natlačil mě na zeď a obmotal svoje štíhlé prsty kolem mého krku.
"Přestaň říkat blbosti. Teď si jenom můj a žádnej Bert ani nikdo jinej mi tě nevezme! Rozumíš?"

Steží jsem mohl něco říct, když mě škrtil, proto jsem jenom s námahou přikývl. Jemu to nejspíš jako souhlas stačilo, protože stisk jeho rukou povolil. Sýpavě jsem se nadechl. Pořád stál naproti mě a spaloval mě svým pohledem. Jemně mi přejel rukou po tváři:

"Promiň, že ti ubližuju." zašeptal mi do ucha a jemně mě políbil.

Takhle jsem ho neznal. Včera nebyl vůbec něžný. Nějak jsem neměl potřebu se bránit. K jeho hře se připojil i jazyk. Prozkoumával moje ústa a já mu vycházel vstříc. Vískal mě ve vlasech a tlačil svoje tělo sále blíž k tomu mému. Z úst mi vyšel nekontrolovatelný sten. Cítil jsem jeho erekci na svém klíně, což mě nenechávalo chladným. Zapomněl jsem na okolní svět a vnímal jenom jeho něžné doteky. Uslyšel jsem zvuk rozepínání poklopce a to mě vrátilo znovu do reality. Podruhé už se to nesmí opakovat.

"Pust mě, Mikey!" vymanil jsem se z jeho objetí.

Chvíli trvalo než si uvědomil, že s ním nechci nic mít. Znovu ke mě přišel a surově mě kopnul do rozkroku. Vyjekl jsem bolestí a jemu moje reakce na tváři vyloudila úsměv.

"Zbláznil ses?!" vyjel jsem na něj a držel se za postižené místo.

"Ne, jenom chci abys věděl, že mi nebudeš odporovat." řekl s ledovým klidem.

Neodvažoval jsem se mu něco říct, kdo ví, co by se mi jeho vinou mohlo ještě stát. A potom prostě odešel. Jenom tak, jako by se vůbec nic nestalo. Musím říct, že mě všechny tyhle události pořádně zamotaly hlavu. Co má teď, proboha, dělat?! Na jedné straně je Bert, kterého miluju a Mikey ho nenávidí, a pak taky můj šílený bratr, se kterým jsem se vyspal! Docela malé šance na úspěch. Všechno se i to nějak hroutí. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se do mě někdy zamiluje vlastní bratr. Navíc nemůžu vědět, čeho všeho je po včerejšku schopný. Jak se mám scházet s Bertem, když mě teď určitě bude všude hlídat? Moje situace je víc než zoufalá...

Mal som chuť rozkopať pekne niekomu prdel. Konečne som si myslel že mi niečo v mojom posranom živote vychádza a aj to málo zmizne ako švihnutím čarovnej paličky. To som vážne až tak vadný? Vyzerám snáď ako nejaký masový vrah, keď odo mňa všetci utekajú? Tiché zavŕzganie podlahy mi naznačilo, že už v miestnosti nie som sám. Ani sa mi neuráčilo zodvihnúť hlavu, vedel som že je to Mikey. Zakrádal sa ku mne ako duch.

"Gerard?" počul som jeho bojazlivý hlások. Neodpovedal som....jemu? Veď práve pokazil čo sa dalo. Frankie ma už nikdy v živote nebude chcieť vidieť, musí si myslieť že som zvrhlé prasa ktoré šuká svojho vlastného brata. Trochu som zdvihol zrak, keď kroky zastali pár metrov odo mňa. Kútikom oka som zazrel čierne tenisky, ktoré som mu kúpil minulý rok na Vianoce a ktoré sa teraz triasli spolu nohami svojho majiteľa. Môj mozog pracoval na plné obrátky, čudoval som sa že sa mi ešte neparí z hlavy. Stále mi nešlo do hlavy, čo sa vlastne stalo. Ako keby som tú scénu z pred pár minút videl iba z diaľky a aj to iba rozmazane. Stalo sa to vôbec naozaj? Nemám zase tie svoje paranoidné myšlienky ktoré ma prenasledujú kam sa pohnem? Možno že ak vybehnem tých pár schodov na poschodie, nájdem tam Franka ako sladko odfukuje v mojej posteli. Ale Mikeyho hlas ktorý znova roztrasene zavolal moje meno, ma vrátil späť do reality. Krutej reality. Sklopil som zrak k mojim zakrvaveným rukám a slabo vydýchol.

"G-Gee....si-si zranený." Klesol ku mne na kolená a dotkol sa mojej rozrazenej hánky. Sykol som bolesťou a ruku odtiahol z jeho dosahu. Jeho dotyk ma pálil, rovnako ako slzy v očiach. Zmätene na mňa pozrel a otvoril ústa že niečo povie.

"Vypadni." Zašepkal som aj keď som si nebol celkom istý či ma počul. Asi nie, lebo na mňa stále vyjavene pozeral, ako keby som mal na sebe baletnú sukňu a cvičky.

"Gee....ja.." dotkol sa môjho ramena, čo som už nezvládol. Strčil som doňho, síce nie silno, ale aj tak dopadol tvrdo na zadok.

"Povedal som aby si vypadol!!!" zreval som a zúrivo kopol nohou o vyleštenú dlažbu podo mnou. Pri tom zvuku sa strhol, no nehýbal sa. Začínala mi dochádzať trpezlivosť, čo je hluchý?! Nahol som sa a zúrivo ho kmasol za golier. Ani neviem kde sa vo mne nabralo toľko sily, možno ma vyprovokoval ten jeho pseudo-nevinný pohľad ktorý sa teraz zdal ako nechutná maska.

"Nepribližuj sa ku mne, jasné? A nevolaj ma Gee!" zasyčal som, prskajúc sliny všade naokolo. Iba vystrašene prikývol a dopadol na dlaždičky keď som mu pustil golier. Obišiel som ho a berúc schody po dvoch som za sebou treskol dvermi na izbe.

Tušil som to. Nenávidí ma, ani na mňa nepozrel. Keby sa tak dal vrátiť čas o pár minút dozadu, keby som tak vedel ako to dopadne, možno by som nebol taký hlupák a ovládol sa. Chcel som povedať ako je mi to ľúto, povedať mu všetko čo k nemu cítim a čo ma celé tie roky zožiera. Ako som sa snažil zabudnúť na jeho tvár vždy keď som sa objímal s nejakým dievčaťom, ako som si vždy so zavretými očami predstavoval že sú to jeho ruky čo ma práve hladia a že som trpel pri pohľade naňho. Bol blízko a predsa tak ďaleko. V tom som si všimol krv na jeho rukách, muselo to sakramentsky bolieť.

"G-Gee...si-si zranený." Moje myšlienky sa začali uberať úplne iným smerom, upriamil som sa iba na jeho zranenie a v momente som bol na kolenách. Keď som sa ho dotkol, uhol predo mnou. Chcel som sa mu ospravedlniť, vysvetliť mu to všetko, no nenechal ma.

"Vypadni." Zasyčal potichu a potom to zopakoval ešte hlasnejšie, čo zavŕšil peknou ranou. Dopadol som tvrdo na zadok, no stále to bolelo menej ako pomyslenie že som mu odporný. Nehýbal som sa čo ho naštvalo a zdrapil ma za tričko.

"Nepribližuj sa ku mne, jasné? A nevolaj ma Gee!" zakričal a utiekol do svojej izby. Slzy tlačiace sa mi do očí sa nedali zastaviť, rozrazil som vchodové dvere a vybehol von na čerstvý vzduch. Bolo mi jedno kade idem, cez slzy som poriadne ani nevidel, chcel som utiecť čo najďalej a úplne zmiznúť. Tak aby ma už nikdy nenašli, nikdy! Sadol som si na lavičku v parku a snažil sa nevšímať skupinky ľudí čo na mňa zízali ako na atrakciu v cirkuse.

Po pár minútach som musel zastať, lebo mi bolesťou trešťalo v hlave. Oprel som sa o múr a pozrel za seba či tam niekto nie je. Neviem či som čakal že za mnou bude Gerard celý čas klusať a potom sa mi so slzami vrhne okolo krku. Aj tak som bol iba malé spríjemnenie rutiny. Asi okrem svojho brata potreboval aj niekoho iného. Z tých nechutných myšlienok sa mi zatmievalo pred očami a nohy sa mi podlamovali ešte viac. Tak ľahko som podľahol Gerardovej nádhernej tvári a telu a teraz keď som zistil čo je zač, to tak zasrane bolí. Myslel som že mi rozhodí hlavu ako ma bolela, pomaly som mieril ďalej po chodníku a premýšľal, keď som ho zbadal. Zdvihol hlavu a upriamil svoj pohľad na moju krívajúcu postavu. Zastal som a zízal naňho ako na prízrak...

To Be Continuited CH71♥

Jestli to přetím s Bertem byla láska, tak už neumím popsat, v jakém stavu jsem se nacházel od včerejška. Myslel jsem pořád jenom na něj a všechno mi ho připomínalo. Přiznávám, že za ten incident pod stolem bych ho nejradši zabil, ale přeci jenom to bylo něco, za co bych se na něj nemohl zlobit. A tak jsem celý den chodil s hlavou v oblacích a s přihlouplým úsměvem na tváři. Za ty léta bych ani nepomyslel, že se s Bertem někdy usmíříme a dokonce se do něj zamiluju. Tak se lehce stalo, že jsem naprosto zapomněl na Mikeyho, který měl dneska přijít. Na to štěstí u mě nebyl Berty, takže jsem mu mohl normálně otevřít.

"Zdarec." pozdravil jsem Mikeyho.

Sjel mě pohledem a vplul do dveří:

"Čau. Potřebuju s tebou něco prořešit." usmál se a sedl si u mě na gauč.

Zdál se mi nějak moc vyparáděnej na to, že jde jenom tak na návštěvu k bráchovi. Měl asi tři knoflíky od košile rozepnutý a měl proklatě bokový kalhoty. V duchu jsem zakroutil hlavou. On je nenapravitelnej metrosexuál. Ale holky na to letěj, to je fakt.

"Tak co máš na srdci?" zeptal jsem se už lehce netrpělivě. Nějak moc otálel a neustále těkal očima z mého obličeje na mou hruď.

Nervózně jsem se posadil vedle něj. Něco viselo ve vzduchu...

"Nechceš mi už konečně říct pravdu?" podíval se na mě povzbudivě.

"Jakou pravdu?" ani v nejměnším jsem nevěděl, co má na mysli.

"Je mi naprosto jasný, že teď chodíš s Bertem. Je to na tobě vidět a navíc ten včerejšek. Napadlo mě, že pod stolem ti...no se schovával Bert." zadrhl se, ale nevypadalo to, že by se zlobil.

Polilo mě horko. Tak na to přišel. Ale jednou to muselo vyjít na povrch. Taková věc se totiž nedá tajit věčne. No a co?! Jsem gay a nestydím se za to.

"Jo...no, jsem...gay." zradil mě hlas.

"Víš, Gee, na tuhle chvíli jsem čekal tak dlouho. Vždycky jsi si trochu zahrával," naprosto jsem nevěděl, o čem to mluví

"ale teď už je to vážně skutečnost. Nevím kdy přesně to bylo, ale začal jsem k tobě asi někdy v pubertě cítit něco víc, než je u bratra v normě. Přitahuješ mě, a moc, ale nechci, aby tě měl ten parchant Bert. Jsi jenom můj..."

Jak mluvil, pomalu mi všechno začínalo docházet. Miluje mě vlastní bratr. Moje krev! Jak se tohle mohlo stát? Kde jsem udělal chybu? Byl jsem pro něj jako teenager špatný vzor? Chodil jsem po bytě moc často jen ve spodním prádle a tak vlastně Mikeymu určil orientaci?! On tehdy tápal a nevěděl, kdo vlastně je a zamiloval se do mě! Co jsem to proboha udělal?

"Mikey, to je nejspíš všechno moje chyba! Tohle se nemělo stát! Ty máš manželku a já bych ji taky měl, kdyby...To je jedno! To, že jsem gay, neznamená, že si můžu začít něco s tebou! Jsme jedna rodina, tak nekaž ten krásnej vztah, co k sobě máme!" pokusil jsem se mu to vysvětlit.

"Ne, Gee!! Ty to nechápeš! Chci jenom tebe! Zpočátku jsem si myslel, že když si vezmu Alicii, tak se tím všechno vyřeší, ale pokaždý, když se s ní miluju, myslím na tebe! Je to spalující a je to hluboko někde v mém srdci a i přesto, že je to tak špatný, to prostě nědokážu změnit!"

"Tohle nejde! Myslím...myslím, že by si měl jít..." zkoušel jsem z toho taktně vycouvat.

"Jak chceš!" prudce se zvedl a zamířil ke dveřím.

Nemohl jsem se mu dívat do očí, když odcházel, ale v momentě, když už jsem si myslel, že je pryč, jsem ucítil tupou ránu vzadu na hlavě a pak jsem se skácel na zem...

-------------

Pomalu jsem se probíral z utrpěného šoku. Chtěl jsem se otočit, ale něco mi bránilo. Podíval jsem se na své ruce a zděšeně zjistil, že jsem přivázaný k čelu postele nějakými provazy. A to dost pevně, jak jsem se vzápetí prudkým škubnutím ubezpečil.

K sakru! Co tohle má zase být?! I nohy jsem měl přikurtované u každé strany postele.

Pak jsem si vzpomněl, že tomuhle přihlouplému vtípku předcházela hádka s Mikeym. Hned mi to bylo jasné. To on mě tady přivázel! Ale proč...? Ne, není to doufám tak, jak si myslím.

Jenže čím víc, jsem nad tím uvažoval, tím víc to bylo pravděpodobnější. Nechce, abych se bránil a to může znamenat jediný... Při té myšlence se mi udělalo lehce slabo. Už jsem nemohl dál přemýšlet, protože do ložnice přišel Mikey.

"Doufám, že tě ty provazy moc neškrtí, ale nerad bych, abys dělal něco, co nemáš." vytáhl z kapsy nůž.

Nasucho jsem polkl. Chystá se mě zabít? Nejspíš zahlédl strach zračící se v mých očích:

"Neboj, třeba ho nebudu vůbec potřebovat. Stačí, když mi dáš, to co chci..." téměř neznatelně si olízl spodní ret.

Chce mě znásilnit, o tom není pochyb. Býval vždycky dominantní, ale že až tak, to jsem netušil. Přece to nemůže myslet vážně!

Jenže asi myslel, protože ke mě přistoupil blíž a zkusmo mi o pár centimetrů vyhrnul tričko. Zkusil jsem trhnout boky, abych mu tenhle pohyb znemožnil. Mikey se zamračil:

"Všechno půjde hladce, když nebudeš dělat problémy." lehce mě řízl nožem někam do třísla.

Sykl jsem bolestí. Myslí to vážně. Ale copak po mě může chtít, abych se vyspal s vlastním bratrem?! Přejel mi něžně po způsobeném řezanci na kterém už se začínaly objevovat malé kapičky krve. Přitom se mnou pořád udržoval oční kontakt. Sedl si vedle mě na postel a začal mě hladit přes tričko. Jeho ruce stále klouzaly od mého krku až břichu. Vůbec jsem nevěděl, co si o tomhle všem mám myslet, natožpak, co bych měl dělat. Mám mu snad vyjít vstříc?! Přidušeně sténat a dávat mu tak najevo, jak moc se mi líbí, že mě právě laská jazykem na bradavkách?! To přece nemůžu! Jenže tělu poručit neumím.

Nevím ani jak, ale jeho ruka se během okamžiku přemístila na moje mužstí. Prohnul jsem se v zádech a silně si skousl spodní ret. Tak moc jsem se snažil nevykřiknout slastí, kterou mi způsoboval. Nechtěl jsem, aby poznal, že se nedokážu ovládat. Ale moje přemáhání bylo stejně marné - po chvíli Mikeyho vytrvalé práce bylo moje vzrušení skoro bolestivé.

"Jsi připravený, Gee?" podíval se mi přímo do očí pohledem plným chtíče.

Chtěl jsem se zeptat na co, ale nenechal mě. Namísto toho moji erekci pohltily jeho ústa.

Zděšeně jsem poslouchal svoje steny, které se ozívaly jakobi někde z velké dálky.

Opravdu jsem sténal jméno svého bratra, když mě neskutěčně dobře kouřil.

Vyvrcholení na sebe nenechalo moc dlouho čekat. Zatnul jsem dlaně vpěst a vykřikl slastí.

Jenže to jsem ještě nevěděl, že to není to hlavní, co po mě Mikey chce.

Odvrátil jsem hlavu, když se Mikey zbavoval svého oblečení, které měl ještě stále na sobě.

"Gerarde, ty nikdy nejsi stydlivej. Klidně se podívej..." řekl zastřeným hlasem.

Podíval jsem se tedy na naprosto nahého Mikeyho. Jen z toho pohledu jsem byl znovu tvrdý. Mozek mi naprosto zatemnila myšlenka na Mikeyho jako na muže, ne jako na vlastního bratra. Už jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na něj.

"Odvaž mě, prosím..." zaskuhral jsem.

Nejspíš poznal, že mu už nechci utéct, tak mě odpoutal a já se na něj ihned vrhl.

Povalil jsem ho na postel a začal ho dravě líbat. Ucítil jsem přes polibky, jak se usmívá.

Odtrhl jsem se:

"Věděl jsem, že se mi nakonec poddáš." řekl potichu a opět spojil naše rty.

Otočil si mě k sobě zády a já věděl, co bude následovat. Nikdy jsem s mužem neměl sex a Mikey byl tudíž můj první. Trochu jsem se bál, protože jsem někde slyšel, že to docela bolí. Jakobi to vycítil, zašeptal mi do ucha, ať se uvolním a já se co nejvíc snažil uklidnit svoje nervy. Po chvíli do mě začal pronikat. Bylo to hrozně nepříjemné, ale celou dobu mi šeptal, že to za chvíli přejde a pak to bude úžasný. Předtím než jsem si to začal naplno užívat, mě ještě napadlo, že to už někdy předtím musel vyzkoušet, když věděl, jaké to je. Pak jsem se začal ztrácet v naprosté agónii a s každým přírazem se mi zatemňovalo před očima, až to vyústilo v bouřlivý orgasmus. Mikey se ze mě skácel naprosto vyčerpaný, jak jsem mohl vyčíst z jeho upocené tváře. I já jsem ztěží popadal dech. Nic tak úžasného jsem nikdy nezažil. Ještě jsem si chvíli užíval doznívající vyvrcholení, než zase na plné obrátky začala pracovat moje mysl. Měl jsem sex se svým bratrem. Och, bože...