Every snowflake's different XXIV.

25. september 2013 at 0:01 | Madonna's Son & Foxie |  Every snowflakes different
Dojedl jsem, no, trvalo to docela dlouho, než jsem zjistil, že bych se v tuhle chvíli leda tak mohl odkutálet, a to ještě s tím, že by mi musel někdo strčit. "Odpočívat," vydechl jsem s úsměvem. Mé chmury včerejška byly rázem fuč.


Lehl jsem si na lehátko a vzal z misky jednu ze zbývajících jahod. Dal jsem na ní trochu šlehačky a nabídl mu ji mezi svými rty. Doufal jsem, že na pár jahod v něm ještě místo zbylo.

Asi zbylo, natáhl jsem se k němu a nabídku jahody přijal, ač jsem netušil, jak se tam vejde.

Zavřel jsem oči a vnímal jsem jen jeho rty a zuby, jak se snažil jahodu co nejlépe uchopit. Šlehačka mě začala lechtat na nose, ale udržel jsem se nerozesmát. Vybuchl jsem, až když jí měl u sebe.

Šklíbl jsem se a pokoukl po něm, cože se tak tlemí, šlehačku jsem cítil na vlastním nose taky, takže jsem to krátce na to taky řešil, abych nevypadal jak Santa Claus.

"To nebyl zas tak dobrý nápad," smál jsem se. Romantická atmosféra se takhle nedala udržet. "Šampaňský?" zeptal jsem se, když se kolem dveří znovu mihla servírka, hlídající, zda vše máme.

"Ne, asi ne," pobaveně jsem se zašklebil a na otázku zavrtěl hlavou.

Odpověď mi trochu zkazila plány, ale i tak jsem servírku přivolal, aby nám donesla nějaké další pití.
"Až se budeš cítit na další část dneška, dej vědět," mrkl jsem a tvářil jsem se jakoby nic.

"Co ta část obsahuje?" optal jsem se a zvědavě pozvedl obočí. Bylo mi jasné, že to měl dopředu připravené, a těžko jen tu snídani, otázka ale je, co nachystal dál.

"Vlastně taky jen sezení," ušklíbl jsem se tajemně, "ale museli bychom se zvednout a vyjít aspoň ven."

"A jak je velkej ten přesun?" ušklíbl jsem se, přemýšlel jsem, kde vlastně jsme. Ač jsem teda sledoval cestu z okýnka, docela brzy jsem se ztratil.

"Vlastně vážně jen před restauraci."

"No, to bych moh zvládnout," šklíbnul jsem se, ale nezvedal se.

Beze slova jsem se na něj díval. Nechtěl jsem se zvedat jako první, protože jsem ho nechtěl honit, pokud sám ještě nechtěl vyjít.

Se zamručením jsem se nakonec přece jen vydrápal na nohy s vyfouknutím. "Takhle bych se brzy kutálel," ušklíb jsem se.

"Tak to abys začal trávit," poznamenal jsem tiše a vycupital na chodbu a k hlavním dveřím. Ty jsem otevřel a počkal, až projde ven.
Na chodníku místo původně zaparkované limuzíny stál tentokrát otevřený kočár. Z černého dřeva, uvnitř potažený modrou látkou, dva vraníci trpělivě stáli a pozorovali dopravu.
"Doufám, že ti to nepřipadá moc pohřební, barevní koně pro dnešek nejspíš došli," zatvářil jsem se hraně utrápeně a otevřel i dvířka kočáru.

Vypochodoval jsem ven a měl problém udržet panty, brada padala. Dost nevěřícně jsem pohlédl na Gerarda a zamrkal "Co?" vyhrkl jsem kňučivě, jak kdybych nechápal, co to má být, nakonec jsem tam ale teda vlezl, rád jsem sice ty kočáry u Central Parku sledoval, ale nikdy jsem v něm neseděl. Usadil jsem se na látkou potaženou lavici, ale dál vejral nevěřícně.

Vyskočil jsem za ním, zaklapl dvířka, a přitulil se k němu. Kočí bez dalšího pobízení zamířil na silnici a co nejkratší cestou mimo rušné silnice. Občas se ozvalo zatroubení nějakého měšťáka, kterýsi myslel, že zdržujeme dopravu, která tak jako tak více méně stála.

"Co tě to popadlo, hm?" pobroukl jsem, když si ke mně přisedl. Cestu jsem zas až tak moc nesledoval vlastně.

Uculil jsem se. "Nelíbí se ti to snad?" Objal jsem ho kolem pasu a pak se na něj podíval. Zevnitř jsem se kousal do tváře, abych se přiblble neusmíval. "Snažil jsem se naplánovat co nejhezčí den…"

"Líbí," pobroukl jsme k němu s úsměvem. O to přece vůbec nešlo, že by se mi to nelíbilo.

"To je dobře," zašeptal jsem a obrátil pohled zpátky k městu. Trochu jsme do něj teď nezapadali, ale to vlastně nikdy ne. Na většině míst jsem nezapadal, už jsem si zvykl a bylo mi to celkem jedno. Teď jsem se navíc cítil šťastně.

Pokoukl jsem tím směrem, kterým se díval, ale jen chvíli. Musel jsem se v tu chvíli usmát - koho by to napadlo? Koho by napadlo, že feťácká děvka z ulice kdy pojede v kočáře pro turisty a vedle ní bude hvězda? Jo, kdokoliv by mi tohle někdy řekl předtím, dost pobaveně bych se mu vysmál, ale nad tím nemělo smysl přemýšlet. Byla to realita, zjevně, na halucinaci jsem byl až moc přeprásklej lívancema. Pohled jsem vrátil k němu a políbil ho.

Tiše jsem vzdychl a polibek mu oplatil. Doprava se mezi tím trochu pohnula a už jsme jeli méně zasekanými bloky. Brzy jsme dorazili do parku, kde klapot kopyt na písku utichl.

Trochu jsem se odtáhl, abych zjistil, kde jsme a kam nás kočí dovezl, respektive, jaké místo Gerard vybral.

Sám jsem si nebyl jistý, kde jsme. Tedy s Mikeym jsme včera projížděli mapy při vymýšlení plánu, ale jméno parku jsem si nepamatoval. Rozhlížel jsem se podobně zvědavě, protože jsem tu byl poprvé, a taky jsem se snažil zjistit, jak moc firmy splnily moje požadavky.
Pomalým krokem jsme po cestě pokračovali do středu parku s travnatým pláckem.

Matně jsem si uvědomoval, kde jsme, ale docela tak jistý jsem si tím nebyl. Nicméně, kočár nezastavoval, takže jsem předpokládal, že na tom zas tolik nesejde.

Park byl skoro prázdný, občasný kolemjdoucí se za námi otočil, a tak jsme se ještě nějakou dobu v klidu projížděli pod korunami stromů, než jsme zastavili u provizorně postaveného stolu a nedalekou "kuchyní" mezi stromky.
"Už vytrávilo?"

"Chceš mít ze mě kuličku?" optal jsem se, když jsem si všiml stolu, trochu poděšeně, tamto jsem mohl trávit celej den, ale pousmál jsem se ve snaze mu nezkazit radost.

"Možná…" utrousil jsem nevinně, vyskočil z kočáru a podal mu ruku.

Zavrtěl jsem hlavou s úsměvem, čapl se jeho ruky a vylezl ven.

Usadil jsem ho ke stolu a chvilku na to, už nám byla podávána polévka. Jen jedna sběračka.
"Je toho málo," usmál jsem se, "snad nepraskneš."

"No pokud je další zastávka večeře, tak jo," šklíbnul jsem se na něj, tolik jídla bych měl možná na tejden, natož na jeden den, ale nahlas jsem nijak extra neprotestoval. Cenil jsem si toho, co vytvořil.

"Další ne," ušklíbl jsem se.
Druhý chod byl jen malý kus masa s listovým špenátem a bramborem. Menu jsem nechával na kuchaři, takže jsem byl sám překvapený tím, co vykouzlil.
Když jsem ale zahlédl číšníka, jak do ruky bere podnos s malými koláčky, s doširoka rozevřenýma očima jsem na něj zakroutil hlavou. Ne, tohle už by Andy vážně přežít nemusel.

Nedojedl jsem, to fakt nešlo a navíc, když jsem si všiml toho Gerardova gesta, pootočil jsem hlavu, tudíž jsem si číšníka všiml a vydechl. Cítil jsem se jak pátrací balon a představa koláčků ve mně vyvolávala dojem, že dělá experiment, zda může žaludek prasknout.

Číšník teda koláčky zase schoval a jen nám dolil.
Nechal jsem Andyho ještě chvíli sedět, koně se zatím poklidně pásli a ani kočí nevypadal, že by mu vadilo čekat. Byl rád, že za to nicnedělání dostane zaplaceno.

Funěl jsem a pokoukl po něm tak trochu chcíple. "Do večera nejim," upozornil jsem ho "kňučivě".

"Jiný jídlo než večeře ani v plánu nebylo, neboj. Maximálně popcorn," dodal jsem a trochu se odšoupl od stolu, až jsem málem spadl, protože se nohy židle zabořily do hlíny.

Pokoukl jsem po jeho kreaci docela překvapeně, ale nekomentoval jsem ji, byl jsem rád, že židle pode mnou zatim nerupla.

Tušil jsem jeho myšlenky a trochu pod vousy jsem se začal smát.
"Cítíš, jak se pomalu přesunujeme do Číny?"

Po jeho poznámce jsem se rozesmál a přikývl.

Stále jsem se uchichtával, když jsem si znovu změřil valachy opodál.
"Myslíš, že si koně zaslouží fitko?"

"Ne, ale my jo... teoreticky," zašklebil jsem se pobaveně a pokoukl po něm.

"Chceš tím snad říct, že jsem po dvou jídlech viditelně ztloustl?!" urazil jsem se naoko a s frknutím odvrátil hlavu.

"Ne, narážel jsem na sebe," zašklebil jsem se, ale přesunul jsem se k němu, abych si to vyžehlil.

"Ty nemůžeš ztloustnout, ani kdybych se snažil rok!" ušklíbl jsem se a pootočil hlavu zpět.

"Pár takových jídel a už bych se tam nenarval do toho kočáru a chudáci koně," olíbl jsem mu tvář.

"Ale to víš, že jo," mrkl jsem na něj, vyskočil ze židle a pomohl mu na nohy, načež jsem si ho k sobě přitáhnul a chytil ho rukama zezadu za břicho.

Uculil jsem se a schválně neexistující pupek vyvalil stylem, že jsem se prohnul v zádech.

"Nehraj to na mě," pleskl jsem ho lehce přes zadek a dostrkal ho ke kočáru. "Za tohle by sis vážně zasloužil prohnat ty!"
 

1 person judged this article.

Comments

1 Zuzana Zuzana | 25. september 2013 at 14:42 | React

Celý ale totálne celý čas som sa usmievala tak priblblo, že to už muselo byť čudné:) Nádherná kapitola. Od Gerarda je to strašne krásne. Ale ja tak strašne nechcem aby sa rozlúčili...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama